Když voda stoupá
Čím menší skulina, tím výš v ní voda leze...
Přepis pořízen nástrojem Přepisovatel.
00:00:09,800 Představte si, že máte zahradu a v ní máte jabloně. Každý rok na podzim sbíráte jablka, která z nich spadnou. Děláte z nich zavařeniny, děláte z nich mošty. Ale jeden rok takhle jdete a najednou zjistíte, že na zemi leží švestka. A vedle ní druhá a třetí a pátá a desátá, prostě na zemi,
00:00:31,050 Se válí švestky. Zvednete hlavu a nad váma je větev obsypaná švestkama. Celé roky tam rostou jablka a najednou nad vámi rostou švestky. Tuhletu příhodu mi vyprávěla jedna moje známá, a když mi ji popisovala, tak jsem si vzpomněl na svůj zážitek z dětství. Já ho měl totiž velmi podobný a díky tomu vím, že se nejedná ani o záhadu, ani o tajemství, ani o nějaké mystérium,
00:01:01,070 Ale o prostý zahradnický kousek. Když jsem byl malý chlapec, tak jsem si u dědy na zahradě hrál s takovýma obrovskýma kleštěma na kabely a nechtěně jsem uštípl kus malé jabloně. Děda, když to viděl, zalomil rukama, ale protože mě měl rád, tak mi ani moc netrestal, ale naopak mi ukázal takový trik: vzal kus větvičky, nařízl kůru té jabloně, větvičku seříznul, zasadil do kůry,
00:01:32,200 Zatáhnul štěpařským voskem a ovázal a říkal, že teď na tu jabloň narouboval ještě něco jiného. Když za pár let naroubovaná větvička dorostla velikosti pořádné větve, začaly na ní kvést a růst švestky. Na druhé půlce stromu rostly jablka, na té první švestky. Zní to jako bláznivina, ale není. Jabloň je totiž velmi vhodná jako podnož pro jiné druhy ovoce,
00:02:02,490 Takže na ní lze naroubovat například ty švestky, dokonce i jakýsi zahradník ve Spojených státech roubuje stromy tak, že mají několik různých druhů ovoce a postupně dozrávají. Takže žádná magie, ale obyčejný zahradnický um.
Když nedostanou tě cizí, dostanou tě vlastní!
Chrám svatého Víta (a Václav a Vojtěcha) je, jak známo, gotiky chlouba. Jen se toho chudák gotika nedočkala.
Berte, nebudou! Sice je v nich letošek jako přestupný rok, ale zato jsou o den posunuté, tak od března už jsou v pořádku...
"Všichni dobře víme, že..." Vždycky, když něco takového zazní, tak zpozorněte. Většinu věcí, které "všichni dobře víme", zaprvé nevíme všichni a zadruhé je možná známe úplně blbě.
Některé věci máme v životě za jasně dané: věci padají dolů, po jaru přijde léto a železo je přitahováno magnetem...
Chcete-li se dozvědět víc, volejte: osm nula nula, šest set myček! Nejrychlejšímu volajícímu pošleme kozu aljašskou!
Je možné, že organizace rodičů budou chtít tento díl zakázat, takže poslouchejte a sdílejte, než to smažou!
Znáte ten vtip, jak babička měla dvě koťátka, a aby se jí nepletly, tak jedno pojmenovala Mourek a druhé utopila v rybníce? Tak s tímhle kocourem by se jí to fakt nepovedlo!
No jasně, to přeci víte, to není třeba dlouze vysvětlovat, někteří z vás i prakticky prokázali, že to umí, ale teď nemáme, prosím pěkně, hodinu sexuální výchovy, ale hodinu biologie, a řekneme si to, co v učebnicích biologie, alespoň za našich mladých let, odbyli jednou větou...
Dnešní epizoda je, omlouvám se, o něco delší. SHC, neboli Spontaneous Human Combustion, po česku Spontánní uhoření člověka, je fenomén sice zřídka pozorovaný, nevysvětlený, ale dobře zdokumentovaný a děsivý. Proto jsem si dovolil o něm mluvit skoro devět minut.
Ďas mořský má o partnery nouzi, takže jakmile na nějakého narazí, drží se ho zuby nehty. Doslova.
Máte rádi Babičku? Ne tu svoji... Tu od Boženy Němcové. Taky si v ní rádi listujete a prožíváte ty klidné, bukolické okamžiky dávno minulých dob, naplněné prostou prací a radostným sepjetím s přírodou, laskavostí a moudrostí starců a dobrotou venkovského lidu?