1
00:00:17,070 --> 00:00:43,020
Vesmír je ve skutečnosti velmi blízko. Teď
sedím v Praze a do vesmíru mám blíž než do
Brna. Vesmír totiž začíná 100km nad mojí
hlavou a do Brna to je vzdušnou čarou téměř
dvakrát tolik. Vzdušnou čarou mám do vesmíru
zhruba tak daleko jako do Klatov. Ve výšce
100km se samozřejmě neodehrává nic zásadního
ani zvláštního. Je to prostě mezinárodně
dohodnutá výška,

2
00:00:43,410 --> 00:01:14,050
A do ní se udává nadmořská výška a nad ní
už je vesmír. Říká se jí taky Kármánova hranice.
Při letech do vesmíru není problém se do
vesmíru dostat. 100km není žádná velká vzdálenost,
to ujedete na kole. Ani to, že jedete proti
zemské přitažlivosti, není tak velký problém.
Dostat se nahoru vlastně umí téměř každý;
problém je se tam udržet. Raketu, která vás
vynese do stokilometrové výšky, není takový
problém postavit.

3
00:01:14,230 --> 00:01:35,350
Problém je, že tam doletí, zastaví se a začne
zase padat. A s trochou štěstí vám nespadne
na hlavu. Kdybyste ale do té rakety trošku
šťouchli, tak by padala jiným směrem a dopadla
by o kus dál. Třeba do toho Brna (a radši
zdůrazňuju, že tím nikoho k ničemu nenabádám).

4
00:01:36,540 --> 00:02:07,320
Kdybyste do té rakety nahoře šťouchli ještě
víc, tak by dopadla ještě dál. A čím víc
do ní šťouchnete, odborně řečeno čím větší
horizontální rychlost jí udělíte, tím dál
dopadne. A tak budete rychlost zvětšovat
a zvětšovat a vaše raketa bude dopadat dál
a dál a při dostatečně velké rychlosti už
se ani netrefí zpátky na Zem a proletí okolo
ní. Samozřejmě jí tam zbrzdí atmosféra a
raketa nakonec dopadne, ale představte si,
že ji vynesete

5
00:02:07,410 --> 00:02:38,600
Ještě výš, ne 100km, ale třeba 200, a tu
rychlost udělíte opravdu pořádně velkou,
takže zpátky na Zem nedopadne vůbec a bude
kroužit a kroužit a kroužit a kroužit. Nakonec
samozřejmě zanikne, protože ta atmosféra
sahá do mnohem větší výšky, než je 100km,
a to tření, byť nepatrné, tam přece jenom
nějaké je. Takže se vaše raketa zpomalí,
zpomalí, zpomalí a když zpomalí pod nějakou
kritickou mez, která je teda hodně vysoká,
7,9 km/s,

6
00:02:38,700 --> 00:02:47,100
tak když zpomalí pod tuto mez, tak nakonec
spadne zpátky na Zem. Této mezi se říká 1.
kosmická rychlost.

7
00:02:47,850 --> 00:03:19,020
Problém při letech do vesmíru není to, jak
se dostat vysoko, ale jak být dostatečně
rychlý. Samozřejmě rakety nelétají kolmo
vzhůru a pak se tam neotáčí, ale už krátce
po startu se jejich dráha skloní tak, aby
výkon motoru poháněl raketu nejenom nahoru,
ale především dopředu. Proto se využívají
různé triky, jakože rakety startují směrem
na východ a co nejblíž rovníku, aby využily
co nejvíc otáčení země. Astronauti ve vesmíru
na orbitálních stanicích

8
00:03:19,120 --> 00:03:49,170
nemají stav beztíže proto, že by tam zemská
gravitace nesahala. Zemská gravitace sahá
mnohem dál. Zemská gravitace ovlivňuje i
Měsíc. Takže třeba na mezinárodní vesmírné
stanici rozhodně zemská gravitace je. Kdyby
tam nebyla, tak stanice uletí do vesmíru.
Ani to není tak, že visí přesně v tom bodě,
kde se přitažlivá síla Měsíce a Země navzájem
vyruší. Ty body opravdu existují, ale kosmické
stanice a vesmírné lodi.

9
00:03:49,260 --> 00:03:50,640
létají úplně někde jinde.

10
00:03:51,330 --> 00:04:21,120
Důvod, proč se astronauti vznášejí ve stavu
beztíže, tedy není ten, že by nepůsobila
gravitace. Gravitace působí. Důvod je ten,
že zároveň při tom padají volným pádem. Úplně
stejný stav beztíže byste zažili, kdyby s
vámi padalo volným pádem letadlo. Nebo kdyby
se s vámi utrhl výtah, tak uvnitř v té kabině
zažijete na pár sekund beztížný stav. Kosmická
loď tedy padá volným pádem k zemi a jenom
díky své horizontální rychlosti

11
00:04:21,330 --> 00:04:23,070
Se na tu zem nakonec netrefí.

12
00:04:24,000 --> 00:04:26,270
A to je celý princip kosmických letů.